COVID – 19 vs. Těhotenství vs. Očkování

Za poslední týden se dotazy týkající se nemoci Covid 19 a těhotenství opět značně znásobily. Není se čemu divit, konečně je otevřeno očkování i pro populaci, která ještě nemá svou reprodukci uzavřenou. Protože je to téma velmi aktuální, pojďme se mu podívat na zoubek trošku blíže.

1) Těhotenství vs. respirační onemocnění.

Všichni jsme někdy měli rýmu a většina z nás měla I rýmičku, zánět průdušek či zápal plic. Tedy víme, jaké to je umírat na ucpaný nos a jak strašně člověku může být. Když vás k tomu bolí záda, někdo vám kope do močáku a špatně popadáte dech cestou do schodů i v okamžiku, kdy nemáte plný nos, je to ještě o něco kouzelnější zážitek. Nicméně to není to, co většinu těhotných na Covidu straší. Všechny se ptají, jaký to má vliv na dítě. Odpověď na to je zatím, bohužel, velmi jednoduchá – nikdo neví. Obecně víme, že respirační onemocnění na vývoj plodu mají vliv převážně v začátku prvního trimestru, kdy jsou obviňovány z “časné těhotenské ztráty”. Jsou přesně z té kategorie, na kterou se může svést téměř cokoli, pro co nemáme lepší vysvětlení. Na druhou stranu, v pozdějších stadiích těhotenství není negativní vliv respiračních virů na plod popisován. Stejně tak, jako kdokoli jiný, i těhotná žena může prodělat Covid velmi ošklivým způsobem. Tedy, můžeme-li si vybrat, určitě se pokusíme těhotnou nevystavit riziku Covidu. Pokud se to nepovede, nejspíš se nebude dít nic extra strašného. Ježto těhotní ženy převážně mladší a málo rizikové.

2) Těhotenství a očkování proti Covid-19

Jaký vliv má na plod očkování proti Covidu a zda je vhodné nechat se očkovat během těhotenství, je otázka, která aktuálně převažuje. Inu, možnost nechat se očkovat tu otázku vyvolává. Odpověď je v podstatě stejná, jako u předchozího dotazu. Nikdo neví. Já osobně nepodporuji očkování v těhotenství žádné. A to z toho důvodu, že těhotenství je imunitně velmi výjimečný stav, kdy ženský organismus toleruje cizí DNA a nezačíná (většinou) proti ní bojovat. Proč tedy předkládat imunitnímu systému další stresový faktor, navíc, když přesně nevíme, co to s ním udělá. Zvlášť když je těhotenství (velmi často) plánovaný stav a umíme se postarat, aby žena neotěhotněla, když se to nehodí. Proč tedy tyto dvě věci kombinovat? Těhotenství je rozhodnutí na celý život a tedy jistě může počkat pár měsíců, než se dotyčná nechá naočkovat, pokud o to stojí. Přijde mi rozumné počkat s těhotenstvím měsíc dva po druhé dávce. A pokud už se sešlo těhotenství a očkování, nevěšme hlavu. Náš imunitní systém je úplně skvělý vynález a s největší pravděpodobností obě věci dohromady zvládne, musí-li. Stačí, když mu budeme věřit a když budeme věřit svému rozhodnutí.

To je koneckonců na Covidu asi to vůbec nejdůležitější. Uvážit, zda v nás větší strach vyvolává riziko onemocnění nebo riziko očkování. Klepat se celé těhotenství, abych nedostala Covid, jistě není pro dítě ideální stav a bude rozumnější se před těhotenstvím nechat očkovat. Obdobně jako nám očkování nemůže přinést pozitivní efekt, pokud se budeme obávat jeho vedlejších účinků. Uvažujme tedy o tom, co přinese klid na duši a tím i na těle, konkrétně nám…

Když nám, ženám, chybí pokora.

11let

“A chudinka, tak už je to tady.”

13let

“Ona to má strašně nepravidelný, nevadí to? Nešlo by s tím něco udělat?”

15let

“Paní doktorko, já to mám dostat na dovolené, nešlo by to posunout?”

16let

“Já bych chtěla tu antikoncepci, už mám přítele. A prý existuje nějaká, kdy to nemusím dostávat.”

30let

“Já bych chtěla otěhotnět, tak jsem vysadila antikoncepci, ale měsíčky nepřišly. Můžeme s tím něco udělat, aby to začalo chodit?”

36let

“Já mám po dětech strašně silnou menstruaci, nešlo by nějak zařídit, abych to neměla vůbec?”

45let

“Já to teď dostávám jenom strašně slabě, tak jsem nervozní, jestli je to v pořádku.“

48let

“To už to jako nebudu dostávat? To jako, že už jdu do přechodu? To snad né, ne?”

Co více dodat… snad jen, že stačí přijmout ženskost a bude nám všem lépe…

Rozhovor vedený Evou Labusovou o projektu Gynopsychosomatika

V květnu 2021 jsem měla tu čest, že se mnou vedla rozhovor paní Eva Labusová. Žena, která zcela jasně stála u zrodu celého projektu Gynopsychosomatika. Dáma, kterou s radostí mohu považovat za svou přítelkyni a zcela otevřeně vám ji doporučit ke konzultaci ženských, párových i rodičovských starostí. Děkuji, Evi.

Pro svou poradnu jsi zvolila název Gynopsychosomatika. Můžeš ho blíže okomentovat?

Jde o složeninu ze slov “gynekologie” a “psychosomatika”. Jsem totiž čím dále více přesvědčena, že leckteré gynekologické obtíže mají svůj zásadní psychosomatický podklad. Věřím tomu, že správně jej pojmenovat a nezapomínat na něj může spoustu žen vyvést z bludného kruhu zdravotních potíží.

Proč ses rozhodla poradnu otevřít? Komu je určena?

Pracuji jako ambulantní gynekoložka a snažím se spolu se ženami hledat skutečnou příčinu jejich obtíží. Jenže pokud mám na někoho v průměru 15 minut, těžko stihneme rozebrat všechno potřebné. Navzdory ochotě z obou stran, časové možnosti to prostě nedovolí. Některé ženy chtějí volit z více možností řešení, chtějí důkladně probrat všechny aspekty svého zdravotního stavu, chtějí se ptát. Což je v pořádku a naopak je špatně, pokud takovou možnost nemají. Někdy za mnou chodí i s tím, že jim jejich gynekolog nález sice vysvětlil, ale ony v rozrušení nezachytily všechny informace. Případně si jdou pro názor druhého lékaře. Nebo si o svém problému chtějí jen popovídat.

Jak bys ohodnotila běžně dostupnou současnou péči o ženské zdraví v naší zemi?

Obecně si myslím, že je u nás na vysoké medicínské úrovni. Screening zaměřený na rakovinu děložního hrdla z rukou specialisty není v Evropě běžný standard. Podobně máme velmi rozpracovanou péči o těhotné ženy, i když tam jsme, často oprávněně, kritizováni za to, že to s ní přeháníme. Setkávám se s tím, že hapruje komunikace, převážně z těch vyšších míst. Ono se ale asi není čemu divit, pokud je v místě třeba jen jeden odborník na danou oblast. Sotva najde čas na podrobný rozhovor, tohle systém zkrátka neumožní, nepočítá s tím. Za jeden z největších problémů, postihující i jiné sféry života společnosti, považuji posunutí zodpovědnosti. Každý člověk by měl nést zodpovědnost za své zdraví především sám a lékaři by mu s tím měli pomáhat, nabízet svou radu a dovednosti, ale nikoli z pacientů zodpovědnost sejmout úplně a tvářit se, že jen oni znají jedinou správnou cestu. Bohužel férovějšímu rozložení sil i odpovědnosti často brání postoj lékařů i neochota pacientů být samostatnější na jedné straně, a – opodstatněná – obava z forenzních doher na straně druhé. Kromě toho ti, kteří chtějí být samostatní, právně odpovědnost nenesou, a tudíž je snadné dostat se do konfliktu s lékaři, kteří nějak chtějí ochránit sebe samé. Férové komunikaci mezi oběma stranami se u nás v medicíně teprve učíme.

Aby žena pozitivně vnímala své ženství a svou sexualitu, potřebuje žít v kultuře, která uznává a ctí ženskou sexualitu, umožňuje ženě chápat její pohlavní anatomii a nabízí a učí takové techniky milování, které jí umožňují dosáhnout orgasmu, připomíná americká antropoložka Margaret Meadová. Nakolik se podle tvé zkušenosti v ženských zdravotních obtížích odráží způsob ženina partnerského a rodinného života? A nakolik jsou si ženy této souvislosti vědomy?

Jako nejsilnější vnímám vliv toho, jak byla žena vychovávána. Je snadno pochopitelné, že pokud žije ve vztahu, kde nenachází souznění na mnoha úrovních, začne se to u ní dříve či později projevovat obtížemi v sexualitě. Mnohem hůře pochopitelné a uchopitelné však je, když problém vychází z dávné minulosti, kdy třeba maminka neměla k sexu dobrý vztah nebo spadal do společenských tabu, takže dívka musela informace čerpat sama a jinde, často u nevhodných zdrojů. Tudíž má i v dospělosti potíž být v tomto směru otevřená ke komukoli, včetně svého partnera a sebe samé. Vedle toho je tu přetrvávající tlak společnosti, která, jakkoliv to popírá, do nějaké míry pořád ještě žije v přesvědčení, že sex je něco, co žena muži má poskytnout, ale pokud o něj ona jeví zájem ona sama, je to divné a u leckoho to vyvolává nevoli. Vzpomeňme na okřídlené: “Muž to přece chce vždycky, to je jasný… “. Že i žena může trpět nedostatkem intimního života a má své potřeby, to se respektuje a zohledňuje málo. Ženy se tak snadno dostávají do nerovnováhy toho, co cítí, a co by “přece cítit měly”.

Americká psychogynekoložka Christiane Northrup uvádí, že v anamnézách svých pacientek bez výjimky sleduje, jak nemocemi svých reprodukčních orgánů dříve či později platí za vše, co ve svém sexuálním životě předtím dovolily ve směru proti sobě, ať jde o problém nízkého sebevědomí, nedostatečné sebelásky, uvíznutí v toxických párových vztazích, podvolování se nedobrovolné, disharmonické, emocionálně i fyzicky zraňující sexualitě atd. Bere už tohle současná standardní moderní gynekologie víc v úvahu?

Já bych to neomezovala na gynekologické obtíže, ono se to může projevit i jinde, například bolestí hlavy či zad. A jistě by se našlo mnoho dalších oblastí. Postoje a vhledy se liší lékař od lékaře. Psychosomatická medicína si v systému hledá své místo a je po ní poptávka. V jiných oborech, třeba v interně, se jí už i více daří. Možná, že v gynekologii více hrají roli ony předsudky a doznívání patriarchální společnosti. Na přednáškách pro mediky se o psychogynekologii nemluví, přesto vnímám, že se procento mých kolegů a kolegyň s tímto povědomím už zvyšuje. Úměrně tomu, jak se zvyšuje psychosomatické povědomí v celé společnosti a jak dospívá mladá generace lékařů, kteří přinášejí čerstvý vítr také do našeho oboru.

Spojovacím článkem ženských nemocí se zdá být zřeknutí se či pozbytí ženské síly. A to i přesto, že ženskou základní esencí vždy byla a zůstává právě ona velmi specifická a mocná ženská vnitřní síla. O tu ženy připravuje zmíněné patriarchální nastavení společnosti a také paternalismem poznamenaný mezigenerační přenos zejména z matek na dcery. Prosakují tato témata do rozhovorů s návštěvnicemi tvé poradny?

Prosakují, ale do těchto věcí se tolik nepouštím, ty více patří do rukou psychoterapeutů a dalších odborníků zabývajících se psychikou nebo spiritualitou. Jsem ráda, že máme v tomto ohledu mezioborovou spolupráci a že ženy mají možnost sestavovat si svůj poradní tým z odborníků, jimž věří, a zároveň se jimi cítí být podporovány ve vztahu k sobě a ve smyslu odpovědnosti za vlastní zdraví, jak jsme o tom mluvily na začátku.

Práci ženské lékařky děláš už mnoho let. Jak se poptávka, informovanost a zájem tvých pacientek či klientek v průběhu toho času proměňují?

Aktivně dělám gynekologii čtrnáctým rokem a už poslední tři roky na medicíně jsem chodila po nocích na porodní sál učit se péči o rodičku. Zájem o psychosomatiku vnímám odjakživa, dává mi smysl. Úměrně tomu, jak rostlo moje poznání, jsem ji aktivně začala vměšovat i do rozhovorů s pacientkami. Dnes jistě mnohem víc, než na začátku. Ono se povědomí o souvislostech ženského zdraví za ty roky opravdu proměnilo. Zároveň se ovšem změnila i skladba mých pacientek. V poslední době jako by spíše přibývalo těch, které věří, že nejvíce si mohou pomoci samy. Dříve jsem se častěji setkávala s úlevným: “To jsem ráda, že mi to říkáte. Já jsem si myslela, že by to mohlo souviset…”. Dnes je častější ohlížení na vnější okolnosti: “Myslíte, že na to může mít vliv, že jsem ve stresu?”. Ale také se pořád objevují ženy, které psychosomatiku neuznávají a uzavírají rozhovor na to téma v duchu: “To jako, že jsem blázen, jo?”. Na druhou stranu bych ráda připomněla, že je tu i tendence na psychické příčiny nebo stres svádět téměř cokoli, a fyzické problémy tak banalizovat. Vždy je potřeba mít nejprve jistotu, že nepřehlížíme nějakou akutní důležitou somatickou záležitost.

S čím se na tebe ženy nejvíc obracejí v současnosti?

Jde ponejvíce o ženy s opakujícími se svědivými záněty, bolestmi podbřišku, bolestmi při menstruaci, s nechutí k sexu, náladovostí, návaly, neplodností… Pokud bych měla zvolit symptomy vůbec nejčastější, asi bych jmenovala právě ty chronické záněty pochvy – nevyváženost poševní mikroflóry. Přijde mi, že si tím někdy během života projde téměř každá žena. Pokud si o tomhle problému jednou začneme povídat, zpravidla nás dovede až k širším souvislostem ženina života, ke vztahu, jaký má k sobě, k partnerovi, k vlastnímu tělu. Psychosomatický kontext téměř vždy otevře nějakou novou důležitou perspektivu.

Nikdy se nestav mezi maminku a její…

Všichni, kteří máme v péči nějaké ty dětičky to známe. Občas je člověk prostě unavený a ač ty čumáčky milujeme, zkrátka bychom je nejraději bacili. Jedu v tom s vámi. Zvlášť citlivá  jsem vždy byla na to, když mě děti nenechaly vypít si ranní (nebo dopolední nebo odpolední nebo večerní) kávu. Prostě ta chvilička, kdy člověk ukojí svou závislost spolu s touhou po chvilce klidu. A do toho přijdou oni… Malí (nebo i větší) vlezlíci, kteří zkrátka stále něco potřebují… 

Mami, viděla jsi tenhle tank? Mami, víš, že v téhle hře, když klikneš na tohle, tak máš toho panáčka červeného? Mami, ta kočka má nějaké divné oko, pojď se na to podívat. Mami, to kotě dejchá divně nepravidelně… Až přijde ten okamžik… Jé, mami, já jsem Ti to kafe rozlil, promiň… “Promiň” nefunguje, teda u nás nefungovalo a proto jsem celkem brzy ustanovila naše rodinné pravidlo: “Nikdy se nestav mezi maminku a její kávu!!!” Děti z toho měli legraci, já taky a jakž takž to fungovalo… Spolu s vtípky o tom, co všechno se jim stane, pokud se mezi maminku a její kávu postaví.

A pak přišel ten okamžik, kdy jsem pořádně ochutnala zelený ječmen. O jeho existenci jsem věděla už dlouho, ale tak nějak si na mou přízeň musel počkat. Když jsem po třech týdnech užívání přišla do práce a řekla, že nechci kafe, ptala se mě recepční třikrát, zda slyšela dobře. Slyšela. I naše domácí pravidlo začalo ztrácet na síle. Maminka si ráno dá radši ječmen, protože pak ranní kávu nepotřebuje, na dopolední kávu není chuť a pokud není s kým si dát tu odpolední, často nedojde ani na tu… Takže můžete hádat, jak zní naše nové domácí pravidlo. Není to těžké:
“Nikdy se nestav mezi maminku a její ječmen!”

Samovolný potrat

Je to zvláštní. Na možnosti absolvovat samovolný potrat se s ženami domlouvám už několik let. A jsem moc vděčná za to, že jsem k tomu na, tehdy, novém pracovišti našla odvahu a podporu. Prošly mi “rukama” ženy, které si ho zvolily i takové, které si jednoznačně zvolily okamžitou revizi dutiny děložní. Za poslední čtvrt rok se mi ovšem tři z nich vrátily s něčím neuvěřitelným.

Nikdy by mne nenapadlo, že potrat může být pro ženu povznášející, dodávající jí životní sílu i sebevědomí. S třetí z těch žen jsem mluvila před pár dny a energie, která z ní vyzařovala byla neuvěřitelná. Bez skrupulí mohu říct, že zářila radostí. Když ode mne odcházela před dvěma týdny, odcházela v slzách, zhroucená a byla jsem moc ráda, že má s sebou muže, protože jinak bych se o ni na ulici bála. Teď to byla žena docela jiná. Nadšeně mi vyprávěla o tom, že to byl syn, zmínila jeho jméno i to, že jeho starší sestřička mu napsala dopis a zapálila svíčku, což byla jejich forma rozlučkového rituálu, po kterém se potrat skutečně rozeběhl…

Nemohu si dovolit nabídnout tuhle možnost každé ženě, ale jsem ráda, že jsou takové, kterým to nabídnout lze… Zázraky, kterých jsem pak svědkem, stojí za to. 

Svědění

“Já mám asi nějaký zánět, ono mě tam strašně pálí a přijdu si opuchlá.”

“Svědí mě to už třetí den.”

“Já, nevím, jak to říct, ale já si strašně smrdím.”

Takhle nějak začíná velké množství akutních návštěv v ambulanci klasického gynekologa. Tedy i v té, kde pracuji já. Kolega to nonšalantně nazývá “výtůček”. Nijak tím ovšem nechci zpochybnit, že takový výtůček umí být pěkně hnusný a člověk pak chvílema nedokáže myslet na nic jiného, než na to, jak by to šlo zařídit, aby se mohl diskrétně podrbat. 

Znám ženy, které jím dokáží trpět velmi intenzivně a stále dokola. Léčba zabere vždy jen na chviličku a do pár dní od vysazení jsou tam, kde byly. 

Pomineme-li skupinu těch ošklivějších patogenů, které se většinou řadí mezi tzv. pohlavně přenosné choroby, může za většinu banálních zánětů pochvy oslabení imunity. Konkrétně té vaginální, ale jelikož poševní imunita je součástí imunity celkové není nutně potřeba tu dělat rozdíl. Jde tu o systém spojených nádob, je-li výrazně oslabena imunita poševní a celková imunita je v pořádku, možná si všimnete jakéhosi zakolísání v podobě lehce jiného poševního sekretu a nebo třeba ani to ne. Naopak, je-li celková imunita oslabena, nelze očekávat, že by ta poševní fungovala perfektně.

Takže vlastně odpověď na otázku: “Co s tím?” je velmi jednoduchá. Pečujme o svou imunitu a podobné obtíže se nám budou vyhýbat. 

Ačkoli odpověď je jednoduchá, její naplnění až tak jednoduché není. Imunita stojí na mnoha pilířích a stačí, aby jeden nebyl funkční a celý systém se zhroutí nebo alespoň výrazně nakloní. Nemusí se to nutně projevit záněty pochvy, někdo trpí na kašel, někdo na rýmu, někdo má ekzém, někdo průjem… možností je spousta… agresivní fluor je jen jedním z projevů, leč tím klasicky ženským…

Pokud je člověk nespokojený s nějakou částí svého života, sotva bude mít imunitu v pořádku.